- PSYCHE -

„Foťák je moja láska a každé políčko filmu v ňom je okno môjho života“

Volám sa Lukáš Rohal, pochádzam z malebnej krajiny východného Slovenska a teda to, že som normálny, som radšej nikdy netvrdil ;D . Narodil, a rok a pol svojho života som strávil v Snine, odkiaľ sme sa potom presťahovali do neďalekých Medzilaboriec. Do mesta, ktoré je podľa mňa ešte aj dneska plné nenávisti, predsudkov, a na ktoré nemám moc pekné spomienky. Doma otec pil, mlátil mamku a ja som sa v nepochopení spoločnosti strácal. Naskýtal sa mi pohľad, ktorý som nijako nemohol ovplyvniť a napĺňal ma smútkom a bezmocnosťou. Často sme nemali čo jesť a pre našu zlú finančnú situáciu som sa dennodenne stretával s posmechom, nepochopením a opovrhovaním v škole a v okolí.

To podvedome podkopávalo moje sebavedomie a tiahlo sa to so mnou až po strednú školu, kde som na základe frustrácie nahromadenej za tie roky a z nej plynúcu agresivitu začal smerovať na spoločnosť a na celý systém, ktorý sa nečinne prizeral na tuto nespravodlivosť po celé tie roky. Vyvrcholilo to po maturite, keď som sa nechal pod vplyvom alkoholu nahovoriť, a s kamarátom ukradol tovar za pol milióna korún. 3 dni na to, keď ma púšťala kriminálka s podmienkou, som nasadal na bus a fičal do Prahy (predpokládal som, že talent ako ja tam určite nájde uplatnenie:D). Po príchode som strávil pár dní a v priebehu mesiaca ďalších pár týždňov na ulici. Mal som veľa času premýšľať, reálne zhodnotiť minulosť, prítomnosť a začať jej čeliť.

„Mám rád ten skrytý príbeh, to prednesenie charakteru a hĺbku, ktorá vyjadruje niečo viac ako prostá definícia pojmu ” fotografia”, dokáže svojou obmedzenou slovnou zásobou vyjadriť.“

Môj život je o chvíľach, ktoré ma zmenili a naučili, ako ísť ďalej i v momentoch, keď bolo veľmi ťažké na ňom niečo zmeniť. Prestal som fajčiť, chlastať, húliť (mnoo, i keď občas…;D)… a dištancoval som sa od všetkých ľudí a negatívnych vplyvov, ktoré na mňa pôsobili po celé tie roky (čistý detox len na zelenom čaji :D). Časom sa karta konečne obrátila a život z ruky do úst meniť a formovať, po mojom neustálom úsilí niečo zmeniť a nevzdať to. Okrem seba som sa postaral aj o mamku, ktorá bola na tom psychicky zle, bez práce a prišla aj o byt, v ktorom sme na Slovensku bývali. Našiel som Boha, ktorý mi stále kryje chrbát a aj vďaka tomu viem, že negatívne veci, ktoré sú v nej hlboko zakorenené sa raz na dobre zmenia.

Kedysi som na základoch Názov Stavby, čo hralo mi na kazete v rozheganom rádiu (v ktorom som mal štúrený kolík aby to vôbec fičalo :D) od štrnástich písal texty a básne ako jedinú možnosť tvoriť. Dneska držím svoj foťak pevne v rukách a v ušiach mi hra piano. Som nonstop v jednom kole. Neprestávam veriť v seba a na sebe makať. Usvedčil sa v tom, čo robím a to, že som sa dostal do rodiny Dark Hand, vnímam ako osud. Pri spoločných projektoch ma moja práca väčšinou dokumentárny charakter týkajúci sa zaznamenania priebehu tvorivého procesu fotografiou alebo videom.

„Môj život je o chvíľach, ktoré ma zmenili a naučili, ako isť ďalej“ 

Foťák je moja láska a každé políčko filmu v ňom je okno môjho života. Venujem mu maximum svojho volného času a neustále sa snažím zlepšovať. Mojím obľúbeným motívom je dokumentárna fotografia a portrét. Mám rád ten skrytý príbeh, to prednesenie charakteru a hĺbku, ktorá vyjadruje niečo viac ako prosta definícia pojmu ” fotografia”, dokáže svojou obmedzenou slovnou zásobou vyjadriť. Asi aj preto ma tiahne k starým veciam. Dokážu ma nadchnúť, inšpirovať a majú v sebe ducha múdrosti. Rovnako ako klasika, bez ktorej by som si život už nedokázal predstaviť.
Popri digitálu používam dva historické foťaky: Kinofilm Zenit B (35mm film) a Stredoformat Pentacon six TL (formát 6×6). Absolvoval som kurzy fotenia a kresby. Okrem galérií a výstav, často navštevujem a vykupujem staré oldskulové knihy (a nestíham to ani čítať:D) o umení v antikvariátoch.

Veľmi si vážim a ďakujem šetkým ľuďom, ktorí mi akýmkoľvek spôsobom pomohli alebo ma podporili! Všetko sa vám  to vráti, aj keď nie dnes ešte!;)).
Na všetkých ostatných myslím stále, keď sedím na záchode a hlavne, keď ten shit spláchnem !!!;DD

„To, co dělám já, nedělám proto, abych se někomu zalíbil, abych někomu něco dokázal, nebo abych byl ten nejlepší. Dělám to pro sebe, pro své vnitřní uspokojení. Chci dojít , kam až nejdál můžu.“

(Josef Koudelka, fotograf)

 

- FILIP -

Celý môj príbeh sa až donedávna diaľ v priemyselnom meste na Slovensku, na ktoré človek nemá dôvod byť hrdý, ale aj tak ho má rád. To, čo robí Považskú Bystricu čarovnou a zároveň aj otravnou je, že sa tam pozná takmer každý s každým. Teraz som sa presunul pár kilometrov za hranice a študírujem taký klamný odbor zvaný marketing. Škola ma nikdy nebavila natoľko, že by som sa venoval len jej. Je to ale super spôsob ako si trošku predĺžiť mladosť a vyskúšať si veci na ktoré neskôr nebude čas.


” Lego je snáď najgeniálnejšia hračka na svete! “

Od detstva som chcel byť všelikým. Stolárom, letcom, prográmatorom, cestovateľom, fotografom. Stredná škola mi v tomto smere dala skvelú lekciu. Ukázala mi, čo v živote nikdy nechcem. Nebyť pod vedením kreténov. Byť pánom samému sebe a mať voľnosť, to je to čo potrebujem. Vždy ma ako malého bavilo lego. Nemal som veľa skladačiek a tak som sa musel vynájsť a z toho mála čo som mal, vždy vymyslieť novú pevnosť, auto, čokoľvek. Je to hádam najgeniálnejšia hračka na svete.

Ako malý fagan som mal voľnosť, mohol som sa venovať čomu som chcel. Občas som bol k niektorím činnostiam síce prinútený, ako napríklad chodenie na JUDO, ale inak to nebolo nič násílné i keď výchová bola “tvrdá” a stačil aj menší prúser a slnko či žiaru monitora som nevidel na pár dní.


“A potom prišla škola. Oáza zabitých individualít”

A potom prišla škola. Oáza zabitých individualít. Akýkoľvek prejav nestádovitosti znamenal škaredé pohľady. A že som si ich ako drzý papľuh v tej škole vyslúžil pár. Týmto tlakom som naštastie docela úspešne odolával 14 rokov a stále som sa venoval veciam mimo školy. Fotil som si, čítal som magazíny o grafike, prezeral si nekonečné kvantá fotografií či už o móde, krajine, reportáži. Bol to môj únik od tej inštitúcie a od všetkého strojeného. Potreboval som nechať svoju fantáziu pracovať a lietať medzi ľudmi.

Neraz som sa stretával s otázkou typu, kto je mojím vzorom. Väčšina rovesníkov večne vravelo, nejakého speváka, herečku alebo niekoho slávneho. Pre mňa to bol Jamie Oliver, ktorý si postavil kariéru na varení. Samozrejme aj svojich rodičov obdivujem, sú to pracanti akích nie je veľa. Je tu ešte jeden človek, ktorý vo mne zanechal hlboké spomienky. Môj dedko z otcovej strany. Možno nebol najlepším otcom, ale ako dedko to na vnúčatách vynahradil ako najlepšie vedel.


“ Hudbu som mal vždy rád a život bez nej by bolo lízanie zmrzliny cez sáčok. “

Telku som moc nepozerával ale keď bola možnosť tak som najradšej sledoval hudobné kanály. Hudbu som mal vždy rád a život bez nej by bolo lízanie zmrzliny cez sáčok. No a keď sa spojí kvalitná hudba so zaujímavým vizuálom, tak je to niečo ako orgazmus. Bavilo ma počúvať muziku, zavrieť si oči a nechať fantáziu vymýšľať šialené klipy. Seriály som ako malý moc nepozeral, animáky ako pokémon a podobné pičoviny už tým duplom nie. Viac ma bavili filmy, trilery. Film, ktorý zavarí človeku v hlave a tlačí mu trsy strachu a obáv do hlavy.

” Raz za čas je dobré si od všetkého vypnúť hlavu. Cez leto na motorke, cez zimu na doske. Bolo by to krásne predať kilo kokainu, kúpiť motorku a precestovať na mašine celú európu. “

To čím som a kde som by som nikdy nedosiahol bez podpory a podrazov kamarátov. V poslednej dobe sa mi toho prihodilo veľa pekného aj zlého, ale hlavne v malom sa mi plnia sny. Robím pre to všetko, snažím sa najlepšie ako viem a stále chcem byť lepší a lepší v tom, čo robím.

No a na záver, díky Šmejdymu, že ma zobral do rodiny DarkHand a dal mi čiernu pásku z očí čo dalo mojej fantázii opäť voľnú ruku.

 

 

 

- ŠMEJDY -

“ Rozmanitost filmového světa mě nikdy nepřestávala udivovat. Podobala se mému světu fantazie. ”

Jsem narozen pod jménem Ivo Repčík II. ve městě Olomouc přesně v roce revoluce. Možná proto sem dostal do vínku jít vždy proti proudu a být netradiční osobou. Co je typické pro mou osobu a klíčové pro následnou tvorbu je bohatá fantazie. Fantazie je část mé osoby, která ovlivňuje moji tvorbu už od útlého věku. Jako řváně jsem neměl přístup k moderním technologiím, jediné co bylo při ruce byla tátova hi-fi věž. Ta v kombinaci s otcovou snahou u mě vyvolala zájem o hudbu. Nekonečným kreslením jsem se potloukal mezi fantazií a realitou.
Díky za tu dobu, při nejbližší možnosti se vrátím zpět.

“ Kdybych řekl, že nežiju pestrej život, lhal bych. ”

Malování nebo kreslení je činnost, ve které hledám určité uvolnění a porozumění sebe samotnýho. Zájem o umění se u mě projevoval od mala. Proto výběr střední školy padnul na obor Umělecký řezbář. Na této škole jsem rozvíjel zručnost, za kterou si stojím. Odjakživa jsem se rád koukal na filmy a nechával se unášet nečekaným dějem filmu. Rozmanitost filmového světa mě nikdy nepřestávala udivovat. Podobala se mému světu fantazie. Proto se mi stal film velmi blízkým. Se starou VHS kamerou, která patřila rodičům, jsem začínal už na základní škole vytvářet své vlastní první filmové experimenty. Vzniká Dark Hand. Následně po koupi vlastní kamery na střední škole mě ve filmování nikdo nemohl zastavit.

Můj děda Josef Klementa z matčiny strany byl vášnivým fotografem a filmařem. Nevěnoval se tomu sice profesionálně, ale díky němu mi po něm zbylo plno staré filmové a fotografické techniky, která mě momentálně posouvá vpřed. Na začátku střední vznikl Šmejdy a já tím pádem měl od hovadin volnou hlavu. O všechny dacárny se postaral on. Jsme od sebe separováni dodnes, I když dnešním dnem si rozumíme mnohem víc.
Jednoho dne možná budem jednou silnější osobou…

Během střední přišel další obrovský zájem o zvuk jako celek. Už od zmiňované otcovy hi-fi věže a mého osobního kazeťáku mě zajímalo zachycování zvuků a atmosfér prostředí, nahrávání živé hudby nebo mluveného slova. Začal jsem navšťevovat nahrávací studio, kde jsem následně poznal druhého člena Dark Hand familie Lukáše Petra, kterého mám dodnes v seznamu jako Luke Beat. Dělal instrumentálky pro moje textové výlevy. V ten moment naší společnou láskou byla hudba. Nějakou dobu se tvořila muzika, na kterou následně vznikl klip, který způsobil převrat nebo chcete-li další převratný bod v Dark Hand a celkově v mojí tvorbě. V osobním životě se stal převrat v tom, že moje dlouholetá záliba v tetování se v tu dobu začínala prosakovat na povrch kůže a já se rozhodl patřit mezi ty potetované.

” Od narození jsem trpěl exémy, no rozhodl jsem se je přetetovat a je po problému. Byl by ze mě geniální kožní doktor.”

“ Tetování je umění, které nikdy nepomine a je věrný do konce života. Proto je pro mě víc než inkoust pod kůží.”

Také jsem nějaké ty roky zvučil v Jazz Tibet Clubu v Olomouci živé kapely, kde jsem poznal plno super lidí i muzikantů. Toto období mám neodmyslitelně spojeno se  super člověkem Petrem Švarcem. Myslím si, že tento podnik a tito lidé patří mezi mou největší životní školu jakou jsem kdy dostal společně s praxí na stavbě pod ukrajinským vedením. Děkuji ukrajině, že mě donutila začít pít riadnu kávu. Kávu pevnou, silnou, ale dobrou. Rodiče mi odjakživa byli velkou oporou. Vážím si toho a cením co všechno pro mě dělali a dělají.

Potom nastal zlom v mém studentském životě, byl jsem přijat na vysokou školu filmovou. Na filmového zvukaře. Na škole sem poznal další sortu mega šikovných lidí, kteří mě zase posunuli o kus dál. Přišla spolupráce s Ty Nikdy Labelem, mostem mezi světy se stal Paulie Garand. Poznal jsem světový unikát totální demence a geniality v podobě jedné osoby Jirky Vágnera. Dále jsem si v tomto období ujasnil kdo a co je pro mě múzou a jaký smysl má pro mě v mém životě. Múza a fantazie je to co mě nejvíce v posledních letech posouvá kupředu. Ale o tom ten život vlastně je, posouvat se o zkurvený kusy dál a proplouvat ten zasraně krátkej život, tak aby po nás něco zbylo. Nenechejte aby vás osud a život klátili do zadku, jsou to dva kumpáni, kterým je potřeba pod žebro kudlu a vytasit tu klobásu z gatí dřív jak oni… Proto teď můžu s hrdostí šeptat múze při milování do ucham, že vím kdo jsem. Repčik ne gombička !!!…

 

 - VIRE -

V roce, kdy jsem začal dýchat, naší republiku ještě zatemňoval stín červeného praporu. Ale ne na dlouho. Od mala jsem byl něco jako anti umělec, tužce a hudebním nástrojům jsem nemohl přijít na chuť, takže jsem skončil u fotbalu. Hold vesnice je přece jen něco jiného než město. Bod zlomu přišel na střední, když jsem potkal pár lidí, co mi změnili život. Ze sportovce se stal zewlák, co začal nosit vytahané hadry a poslouchat, v té době, ještě nezkaženej českej rap. S tímto přišly i jiné názory a náhled na svět. Před pár lety tak opovrhovaná věc jako tužka, se pro mě stala stále častější společnicí. Všechny ty graffiti na fotkách, blázny se sprejema co čmáraj po vlacích, po zdech a dělaj neuvěřitelný věci… V té době byli pro mě něco jako superhrdinové z komixu.

“Žádná zábrana, zákon, just punk!”

Tak jsme začali i s Johnym trestat zdi u nás ve squotu tužkama a pastelama.  V té době neskuteční frajeři co vyzkoušeli i nějakej ten aerosol… Pak to najednou utichlo, v podstatě než jsme začali, tak jsme skončili. A já se dal na muziku, která mě chytla stejnou silou jako malování. Přes Techno a Hip Hop– E Jay až po Reazon a FL Studio našlapany samplama , FPC a klávesy po svým boku, to bylo moje království.

V tu dobu jsem potkal Šmejdyho, frajer co nosil trochu větší oblečení než je zvykem a věděl o zvuku to, co já nevěděl ani, když jsem s tím končil. Byla to vcelku dobrá trefa, protože počítač přetékal, v té době ještě toy, beatama. Byl to impulz na sobě začít makat a pomalu se tlačily ven první věci a já viděl, že to co děláme, nemusí bejt jenom do šuplíku. Když jsem se dostal na rok na školu do Olomouce, byl to zlatej, na hudbu nejproduktivnější rok. Ivo za mikrofonem a já za pc pomalu každej den. Připsali jsme si pár treků, dva klipy a zase jsme se cítili o něco větší, i když moc uší o ničem neví.  V tu dobu jsem s Ivem opět začínal kreslit a vymýšlet.

Crime Art- název a zároveň postoj, který chceme zaujímat k naší tvorbě. Po škole jsem asi na půl roku začal pracovat, tím pádem si užívat peněz a o svých snech spíše mluvit než je plnit. Airbrush byla v té době má nejlepší investice z poslední výplaty. Je to už tři roky, co jsem vyměnil lžíci a cement za štětec a barvu.

,,Zalezlej ve sklepě u stolu a v dílně, odhodlanej si začít vydělávat tím, co mě baví, jsem pomalu do dnes. Začátky a ještě k tomu bez peněz nejsou dvakrát easy, proto za podporu v prvním roce vděčím především rodině a prvním odvážlivcům, co mi poskytli svou zeď.,,

Začal sem na sobě makat, rok od roku s větším nasazením. Airbrush jsem doplnil o štětce a časem i o plechovky- zastávám názor, že pokud umíš malovat jednou věcí, tak dokážeš vším. I když skilz se vypiluje až po letech. Ale já mohl začít kombinovat a mým možnostem tvořit teda padly hranice. Od zmalovaných plechovek a až po 15m dlouhé zdi. Inspirace pro mé vlastní věci vyplívá z hudby, komiksu, posouvání svých hranic, poukazování na problémy společnosti a nálady tvořit zrovna určitou věc s určitým charakterem.

,,Pokud mám shrnout a popsat svou tvorbu, nepovažuju se za writera, umělce, grafika ani nikoho jiného. Jsem něco mezi tímto vším a ničím, proto i má tvorba je mix ovlivněný okolím, dobou a prostředky a ne zaběhlými pravidly. ,,

Nejvíce respektovaní pro mě odjakživa jsou a budou graffity umělci z Ma´Claim vyznačující se zpracováním neskutečných fotorealistických charakterů, zdí, pláten  a  Daim, který stylem jakým bourá zákony ploché zdi svými 3D masakry, co nemají ve světě obdoby. Proto asi má zaliba v podobné tvorbě.

S klukama z Dark Hand snažíme cestovat a zvětšovat imperium. Pomalu se rozrůstáme a každý nový člen přinese do rodiny něco, čím je výjimečný.

Jak říkal Ivo- možná že kerkou na pravém předloktí upsal ďáblu, i přes to je to jedna z mála věcí které věřím. Do budoucna mám plnou hlavu nápadů, projektů a cestovatelských plánů, které jen podtrhnou to všechno, za čím si stojím.

Všechno to teprve začíná…


” Nechci být jedním z těch, pro které svět končí na hranici představivosti a nedostatek odhodlání zajišťuje každodenní stereotyp.”
 

 

 

Dark Hand jako famiglia se rozvíjí už nějakou dobu a ještě stále není na vrcholu svého vývoje. Tento vývoj prošel změnami, stejně jako zakladatelé. Dark Hand začínal na povrch prosakovat už v letech 2000 – 2001 zatím jen jako spolek na vytváření hororových scénářů. Na založení rodiny se podílel Ivo Repčík (Šmejdy) a Jindřich Bernatík.

Bezstarostné popouštění fantazie stálo před velkým krokem. Bylo nutné rodinu nějak pojmenovat a dát ji charakter. Vznikl název Dark Hand (temná ruka). Ivo: “Je to otisk dětské chlapecké dlaně, který je posednutý ďáblem a podává ti jako zprostředkovatel temnou ruku k úmluvě a vysvobození z pozemského světa.” K prvním filmovým experimentům došlo až v roce 2005, kdy také vznikl nezávislý psycho-hororový snímek Dreams of Destiny. Po nějaké době Jindřich zjistil, že členství ve famiglii není to co by ho naplňovalo. Na druhou stranu Ivo se jen ujistil v tom, že Dark Hand je to co chce žít. Stvrzuje svoji celoživotní náklonost tetováním na levém zápěstí logem Dark Hand společně s nápisem I believe. Věří v tvorbu Dark Hand. Ještě v roce 2009 vznikájí dva hudební klipy z produkce Dark Hand. A tento počin odstartoval náklonost rodiny k hudebním klipům. Následovala vysoká filmová škola, která zahájila pro famiglii další kapitolu existence. Tam se Ivo poznal s Pavlem Harantem (Paulie Garand), který otevřel Dark Hand nové možnosti ve světě hudebních klipů. Následovala dlouhá spolupráce s Ty Nikdy Labelem, která trvá dodnes.

Dark Hand nefunguje jenom jako video produkce, ale také se zabývá Street Artem a jinými uměleckými směry. Pro lepší orientaci vytvořila rodina podskupinu pro umění Crime Art. Hlavním představitelem je Lukáš Petr (Vire), který je po dlouholeté spolupráci přijat do famiglie. Svoji celoživotní náklonost pro tvorbu, pečetí tetováním na pravém zápěstí. Je to otisk prvního tetování loga ruky společně s nápisem. Tato symbolika značí oficiálního druhého člena famiglie. Spolu s videem se rozvíjí i fotografická záliba rodiny. Představitelé tohoto odvětví jsou Lukáš Rohal (Psyche), který je členem famiglie necelé tři roky a Filip Knoll. Specializace Lukáše Rohala je audiovizuální zachycování chodu, konkrétněji Making of ze všech natáčení a akcí rodiny. Popřípadě audiovizuální experimenty. Rozvoj a chuť fotografovat se táhne společně s rozvojem zdokonalování filmového a uměleckého umu famiglie. Talentem a citem pro audiovizuální tvorbu přispívá i Filip Knoll, který je nejnovějším objevem Dark Hand rodiny.